Velice často slýchávám bližní stěžovat si na to, že se jejich život točí jakoby v kruhu, že se nikam neposunují. Přes všechnu vynaloženou snahu něco změnit, přes všechny pokusy a nové začátky zdají se být stále na stejném místě. Deprimuje to. Bere to radost a postupně i naději. Koncem většínou bývá zatrpklost nebo rezignace.

Nemyslím, že by tito lidé byli líní a proto se jim nedaří. Nemyslím ani, že by důvodem jejich neúspěchů byla hloupost a nešikovnost. Domnívám se, že těmto lidem něco schází. Něco, co sházelo již Archimédovi, když vyslovil: "Dejte mi pevný bod a pohnu zemí."

Vnímám absenci něčeho, o co by se dalo opřít. Onu skálu na které stavět dům. Jistotu, když vše selže. Pevný bod o který zapřít páku.

Možná že žádný takový bod neexistuje. Možná je ale odpověď krásnější. Možná totiž jen nevíme, jak se o něj zapřít.